„Každá epocha měla své oblíbené monstrum,“ říká Foucault v jedné ze svých přednášek. Když pak hovoří o klasickém věku (17. a 18. století), komentuje několik případů hermafroditních žen a všímá si, že v průběhu přibližně půldruhého století došlo k radikální proměně hodnocení oboupohlavnosti a z ní plynoucí homosexuality. Z monstra se stal abnormální jedinec, jenž teď představuje potenciál kriminálního jednání. Přechod od monstra k jedinci vymykajícímu se normě značí jeden ze symptomů změny, jež dle Foucaulta tvoří základ modernity. Abnormální individuum nepropadá automaticky smrti jako monstrum, je třeba jej napravit, ukáznit, disciplinovat. Vrátit jej do života. Moc, která nepotvrzuje sebe sama smrtí, nýbrž životem, nazval Foucault biomocí. Polem, na kterém se nový druh mocenského působení na život usadil, byla „populace“: porodnost, úmrtnost, délka a kvalita života apod. Postupně byly na ukázňování těla individua navrstveny strategie usilující o regulaci života člověka jako druhu. Na příkladech eugeniky, degenerace a abnormality přednáška naznačí, jaké problémy a paradoxy vyplývají z mocenského komplexu kázně a regulace.