Jedním z charakteristických znaků post-autoritářských společností je sociální konsolidace, v níž hraje důležitou roli re-konstrukce kolektivní paměti (Langenöhl 2020). Nově se obvykle utvářejí (reconstruct) minoritní paměti, do té doby umlčované. Zatímco v některých případech se minority emancipují a autonomizují (např. Romové v ČR, Jurková 2019), jindy se jejich „příběh“ stává součástí „příběhu“ majoritního. To je případ vzpomínek na koncentrační tábor Terezín (1942 – 45), jehož specifikou bylo, že tu českoslovenští Židé vedli bohatý kulturní, zejm. hudební život. O něm platilo „Through music we were kept alive.“ Ve své prezentaci sleduji, jak se „fenomén Terezín,“ primárně jeho hudební život a produkce, transformoval z významného prvku v minoritním (hudebním) vzpomínání do součásti majoritního narativu. Tak se kolektivní hudební vzpomínání, jedna z os skupinové identity (Assmann 2001), stává indikátorem menšino-většinové sociální dynamiky.