„Pro toho, kdo se zajímá o Bataille, by byla chyba nečíst Hegela“. Tak zní volná parafráze Barthesova fragmentu. Je však třeba dodat, že sám Bataille četl Hegela očima druhého. Byl to vliv Alexandera Kojèva, který velmi svébytným způsobem zprostředkoval Hegelovu Fenomenologii ducha intelektuálnímu prostředí 30. let. Filosofie Georgese Bataille se od té doby začíná zaměřovat výhradně na kritiku dialektického systému a antropocentrického nároku člověka býti „vším“. Klíčovou se proto stává odpověď na otázku „kdo, nebo co, jsem jakožto člověk“. Vyjdeme proto z prvních třech Kojèvových přednášek roku 1937 a 1938, v nichž na tuto otázku odpovídá způsobem, který následně vyvolá ohlas v Bataillově díle. Pokusíme se představit východiska obou autorů, která v Kojèvově případě znamenala vyhlášení konce dějin, a v případě Bataillově zkušenost vlastní člověku, přitaká-li takovémuto konci. Pro ilustraci této paradoxní situace sáhneme po dvou románových předlohách, po Koření života Raymonda Queneaua a Bataillově románu Nebeská modř.